Uctění památky 17. listopadu

Celá akce byla organizována studentskou částí Akademický senát Univerzity Karlovy, studenty a studentskými spolky a byla koncipována jako celodenní festival k uctění památky minulých generací studentů a všech bojovníků za svobodu a demokracii, kteří obzvláště v letech 1939 a 1989 riskovali pro naši společnost a budoucnost vše. Zároveň měla ukázat, že mladé generaci a členům akademických obcí vysokých škol v České republice záleží na stavu veřejných záležitostí v naší zemi i ve světě a na demokratických principech, lidské důstojnosti a svobodě. Tedy hodnotách, na nichž je naše moderní společnost postavena.


Těšit se jste se mohli na představení studentských spolků z celé republiky, vystoupení rektorů, studentů i významných osobností akademické a veřejné sféry. V odpoledních a večerních hodinách pro Vás následovalo vystoupení studentských kapel a diskuzní setkání o celospolečenských tématech s osobnostmi veřejného života. Akce byla pořádána jako celodenní, počítalo se samozřejmě také s možností individuální piety u památníku a s volným přístupem k němu. 

17. listopad na Albertově se nesl v apolitickém duchu, kdy bylo cílem  pozitivně připomenout a povzbudit to nejlepší ve společnosti a řádně uctít celou podstatu státního svátku. 

Akce byla jedinečná tím, že byla od studentů a zástupců akademické obce pro ostatní studenty a nejširší veřejnost. Při jednotlivých bodech programu byl kladen důraz na co největší možnost seberealizace zajímavých studentských projektů a spolkových aktivit. Organizační tým byl pak spíše v roli koordinátora a pomáhal jednotlivým aktivitám vyniknout. A CSSAUK byl při tom a podílel se na všech částech programu i realizace celé akce.

FOTO: Vladimír Šigut, René Volfík | Zdroj: iforum.cuni.cz

Napsali o akci

A co na to organizátoři?

“Mám nesmírnou radost z toho, jak se celá akce vydařila, a že ty dlouhé a vyčerpávající hodiny příprav za to stály. Nikdy jsem nezažil podobnou atmosféru jako právě na Albertově, ještě dlouho na to budu vzpomínat a bylo mi nesmírnou ctí, že jsem se jako organizátor a mluvčí mohl na akci podílet. Jsem šťastný, že jsme mohli k nejširší veřejnosti vyslat pozitivní poselství a třeba tak mnohé přiměli k tomu, aby se zamysleli nad tím, co dnes máme a o co musíme všichni neustále usilovat, abychom o to jako společnost nikdy nepřišli – naše hodnoty, lidskost, porozumění, demokracii a svobodu.”

Lukáš Kostínek

“Byla to pro mě nezapomenutelná zkušenost a příležitost ukázat, že studentům v dnešní době stále záleží na minulosti, která ve svém rozměru překročila hranice České republiky a byla inspirací dalším národům. Otázka svobody a solidarity není samozřejmostí. Jsem velmi rád, že naše Univerzita měla šanci organizovat uctění památky událostí 17. listopadu a já se mohl podílet.”

David Megvinet

“Můžu za sebe prohlásit, že akce krom všech poselství a odkazů, které nesla, byla především zážitkem pro všechny, kteří dorazili.”

Peter Korcsok

“Myslím, že i v dnešní době si všichni plně uvědomujeme důležitost historických událostí, které vedly k navrácení lidských svobod a otevřely dveře demokracii v naší zemi. Událost jako je tato patří k těm, na které budu vzpomínat rád.”

Miroslav Čermák

Proslovy z akce

Tomáš Zima

Projev rektora Univerzity Karlovy k 17. listopadu Albertov, 17. listopadu 2016

Milé studentky, milí studenti, přátelé,

shromáždili jsme se dnešní památný den tady, na Albertově, na místě, které pro Vás i pro nás, Vaše učitele, naše občany, hodně znamená. Toto místo je spojeno se studentským i občanským hnutím jako málokteré jiné. Právě sem sahají vzpomínky k tragickému podzimu 1939, kdy se zde sešlo tiché, pietní shromáždění, právě tady se v listopadu 1989 konala první povolená demonstrace, z níž se zformoval průvod, jehož účastníci vyrazili do centra města, kde je zastavily policejní jednotky komunistického režimu. Důsledkem jejich brutálního zásahu byl počátek tzv. Sametové revoluce a naší dnešní svobody.

Albertov zkrátka patří neodmyslitelně studentům a nám všem lidem dobré vůle.

Přesto není žádná samozřejmost, že tu dnes společně stojíme. V loňském roce, jak dobře víte, to být nemohlo. Studenti nesměli, s výjimkou nepříliš početné delegace, v tento den na tato místa vstoupit, neboť si je pro sebe zabrali jiní. Čekáte, že budu jmenovat, ale nedělejme reklamu lidem, kteří si ji nezaslouží. Když jsme v loňském roce upozorňovali na to, že je něco takového, z morálního hlediska, nepřijatelné, nebyli jsme ve svých protestech vyslyšeni. V letošním roce jsme proto, nic podobného nepřipustili. Naše setkání byla na Magistrátu Prahy nahlášena a zaregistrována jako první, a proto tu dneska spolu můžeme stát. Jsem rád, že tomu tak je. Jednota a solidarita akademické obce je totiž tím, co mě těší a naplňuje uspokojením. Nemluvme zde dnes ale o konfrontaci s konkrétní politickou mocí, ba ani o konfrontaci s politickou mocí obecně. Mluvme o pravém opaku konfrontace. O tom, co lidi spojuje dohromady, nikoli o tom, co je rozděluje.

Mluvme zde dnes o lidské solidaritě a o porozumění, mluvme o spolupráci. Máme k tomu v tento památný den mnoho důvodů. Současný svět je totiž rozdělen na mnoho vzájemně nesmiřitelných táborů, které si nejenže nenaslouchají, nesnaží se pochopit, porozumět jeden druhému, ale naopak spolu bojují v mnoha střetech, po nichž někde zůstávají nevinní mrtví. 2 Česká republika, na tom není, bohužel, jinak. Nevedeme tu sice, naštěstí, válku, ale naše země je rozpolcená a rozhádaná, je naladěná na konfrontační notu. To není dobře. Věřím, že to co já, cítíte i Vy, alespoň většina z Vás. Nehledejme proto dnes na Albertově jednotlivé, konkrétní viníky této neblahé skutečnosti, tohoto neutěšeného stavu, v němž se naše země nachází, protože na tom má, svým způsobem, větší či menší podíl každý z nás. Mnohem víc, jde o hledání toho, co nás spojuje, společného zájmu ve prospěch obecného dobra. Toto společně nejen dnes hledejme. Univerzity jsou podle mého názoru ke spojování lidí různých názorů v mnoha ohledech přímo předurčeny. Právě ony mají pomoci hledat cestu ke spolupráci, cestu k řešení složitých problémů, s nimiž se musíme denně vypořádávat. Ukažme, že členové jednotné akademické obce společně se všemi občany dobré vůle, kteří ctí mravnost, slušnost a Masarykovy „ideály humanitní“, ať už se rádi scházejí v kavárně nebo v hospodě, ve městě nebo na venkově, ať už se jedná o intelektuály nebo o ty, kteří pracují rukama, mohou společně dosáhnout toho, že se nám bude v naší zemi dobře a svobodně žít. Kdyby ke vzájemnému respektu a k tomu, o čem mluvím, dnešní shromáždění pomohlo, bylo by to dobře, protože by to znamenalo, že jsme se nesešli zbytečně.

tomaszima.cz

Barbora Stuhlová

Vážené studentky a studenti, milí přítomní, děkuji za příležitost vystoupit dnes mezi vás.

Dnešní den je totiž mým osobním splněným přáním. Minulý rok touto dobou nebylo možné pro většinu studentů vstoupit do prostor Albertova a důstojně uctít památku těch, kteří se svým jednání zasloužili o svobodu a demokracii v České republice. Jak se však říká: Všechno zlé, je pro něco dobré. Zkušenosti uplynulého roku stmelili studenty ještě víc a dnes patří Albertov opět jim tak, jak tomu má být.

Studenti se schází nejen zde, ale i v Žitné ulici nebo na Národní třídě. Stejně jako 22. listopadu 2016 i dnes vidím důkaz toho, že jsou studenti stále hybnou silou ve společnosti a dokáží společně reagovat na politické i společenské situace v naší zemi. Je naší povinností navazovat na naše předchůdce, ctít události let 1939 a 1989 a udržovat myšlenky těch, kteří se obrovskou mírou zasloužili za náš současný svobodný život. To můžeme činit jedině respektem a nasloucháním k druhým, neustálým vzděláváním se a uměním omluvit se ve chvílích, kdy je to na místě. Dnes tu vyjadřujeme úctu právě těm, kteří bojovali za to, že dnes svobodně studujeme, pracujeme a cestujeme. Těm, kteří cítili povinnost vyjádřit svůj názor navzdory tomu, jaké důsledky pro ně mohlo mít jejich jednání. Nedovolme nikomu ohrozit hodnoty těžce vybudované. Buďme připraveni je hájit a vést statečně diskuzi nad věcmi, které mohou být zpáteční. Nikdy nebude vše ideální, ale my, každý z nás, jsme tu proto, abychom s pokorou k naší historii, k naší zemi, k našim spoluobčanům i sobě samým, pracovali na rozvoji toho, co bylo zažehnuto před 27 lety. Vzhledem k tomu, že jsme to jedině my a naše společnost, kdo může určit budoucnost této země, tak si dovolím již tradičně zakončit nadčasovým a příznačným:

Kdy? Když ne teď?

Kdo? Když ne my?

Děkuji za pozornost a přeji Vám všem krásný dnešní den.

Lukáš Kostínek

Vaše magnificence, páni rektoři, drahé studentky, drazí studenti, vážení přátelé,

před 27 lety se zde sešli studenti, zástupci vysokých škol a veřejnosti, aby si pietně připomněli 50. výročí bouřlivých a tragických událostí roku 1939 a uctili odvahu a památku tehdejších studentů. Málokdo si tehdy dokázal představit, že právě odsud vzejde ten poslední a hlavní impuls, který odstartuje Sametovou revoluci a povede k transformaci naší země vstříc demokratickému právnímustátu. Tehdejší studenti však odmítali jen pietně vzpomínat. Žádali změny v ústavním zřízení, zrušení vedoucí úlohy jediné strany, zahájení dialogu moci s veřejností a přechod k demokracii – tak jako se to již do té doby povedlo v okolních zemích. Měli obrovskou odvahu, informace se tehdy šířily pomalu a média, která měla potenciál promlouvat k široké veřejnosti, byla pevně v sevření vládnoucího režimu. Společnost spala. A zdálo se, že tu mlčící většinovou masu nedovede probudit nic. Přesto se však tehdejší studenti a další členové veřejnosti, kteří se k nim přidali, nenechali odradit a nepodlehli beznaději.

Jejich schopnost spolupracovat mezi sebou a vzájemně se podporovat a sveřepost v trvání na svých ideálech a na svém přesvědčení je hnala dál – až na Národní třídu. Bylo potřeba, aby svoji odvahu skutečně otestovali a vlastními šrámy a krví za ni zaplatili. Jejich odvaha, jak se informace postupně šířily, však promlouvala do celé společnosti a agresivní potlačení jejich pokojné manifestace veřejností otřáslo. Jednalo se o poslední potřebný podnět, aby se lidé ze své apatie probudili. Tak jako tehdy, ani my se zde dnes nescházíme jen abychom pietně vzpomněli. Chceme rovněž poukázat na to, že trváme na hodnotách liberální demokracie, na nichž jsou náš stát a jeho ústava postaveny. Chceme jasně sdělit, že se o tyto hodnoty zajímáme a svá práva a svobody si nenecháme nikým brát. A v souladu s jednou z fundamentálních ústavních zásad – právem na svobodu projevu – budeme také vždy ostře kritizovat ty, kteří se o to pokoušejí. Ve srovnání s tehdejší situací si však dnešní doba žádá jiné jednání. Není režim, který bychom chtěli svrhnout – naopak, je tu režim založený na právním státu, lidské důstojnosti, rovnosti mezi lidmi, liberální demokracii a lidských právech. Tedy pomyslný ideál, který si chceme nadále uchovat. Otázkou však je – jak?

Společnost je dnes z velké části unavena z čehokoliv týkajícího se veřejných záležitostí, nechce se příliš zapojovat, chce být jen ponechána v klidu a pohodlí. S tímto neblahým trendem bychom se však neměli jen tak smířit, naopak, je v zájmu nás všech, abychom se jej snažili zvrátit. Jinak hrozí postupný návrat před rok 1989. S demokracií není možné se smířit, demokracie se musí kultivovat, udržovat a neustále povzbuzovat. To samé lze říci o našich hodnotách. Mnozí si neuvědomují, že není možné jen nadávat a odmítat se zapojit – tak se totiž nikdy nic k lepšímu nezmění, ba naopak. Tak jako ve všech jiných oblastech, i o politické reprezentaci platí, že skutečně kvalitní může být pouze, pokud existuje široká možnost výběru a ti, kdo jsou morálně zdatní a disponují potřebnými schopnostmi, jsou také ochotni do veřejných funkcí kandidovat. V současné atmosféře automatické nedůvěry v politiku a její postupné vulgarizace se jim však nelze divit, že ochotou zrovna neoplývají. Různé skupiny ve společnosti si dnes také již nerozumí tak jako dříve. Mnohdy nás ovládají naše předsudky a automaticky věříme uměle vytvořeným nálepkám, které té či oné skupině byly přiřknuty, nerespektujeme se, vzájemně se odsuzujeme a díváme se na sebe skrze prsty. Riskujeme tak pokračující a hlubší rozdělování společnosti – tedy stav, který není v zájmu ani jedné z jejích částí. Snad jen toho, kdo by jimi chtěl manipulovat. Pokládám si tedy otázku, jak si charakter moderního liberálně-demokratického státu uchovat? V první řadě: respektujme se navzájem a respektujme i naše odlišnosti – ty jsou pro skladbu společnosti nejen přirozené, ale přímo prospěšné, nemůžeme být všichni stejní a uniformní. Pokud se nám někdo snaží namluvit, že bychom měli, upírá nám všem právo na naši individualitu a celé společnosti tím upírá právo na její štěstí. Společnost, která je bohatá na rozdíly, je také bohatá na zkušenosti a odlišné názory. Jejich projev je pak nezbytný pro liberální a demokratickou společnost. Bez rozdílů není svoboda, bez rozdílů neexistuje demokracie. Bez rozdílů existuje jen totalitní stát. Buďme proto všichni hrdí na to, že jsme jedineční a všichni nejsou stejní. Neupírejme nikomu jeho důstojnost, neboť v té jsme si všichni rovni. Všichni jsme nezbytnou součástí naší společnosti, všichni tvoříme její identitu a všichni si zasloužíme od ostatních projevení základního lidského respektu. Respektujme odlišnosti, překonejme propast a otevřeme společenskou diskuzi bez urážek a obviňování

druhých. Komunikujme spolu a řešme problémy společně. Jen tak si můžeme naše rozdílné postoje vysvětlovat, jen tak dokážeme překonávat případné předsudky a jen tak na sebe pozitivním způsobem můžeme působit, abychom naše hodnoty šířili v povědomí celé společnosti. Ne vnucováním bez vysvětlování, ale lidským a laskavým přístupem. Bez občanského dialogu totiž bude docházet jen k nedorozuměním, která následně mohou vyústit až ve vzájemné odcizení. Bojujme také s naším vnitřním nutkáním dávat okamžitě za pravdu těm, kteří souhlasí s naším pohledem na svět a odpovědnost svalují na jiné. Projevujme proto čas od času trochu sebereflexe. Vymlouvání se a svalování viny na druhé nikdy nic neřeší, naopak zhoršuje situaci pro nás všechny. Nestyďme se přiznat, pokud se mýlíme a hledejme chyby i v sobě samých. Nikdo z nás není neomylný, všichni je děláme. Spolkněme občas svoji hrdost a ukažme ostatním, že dokážeme přijmout odpovědnost za své konání a projevme pokoru. A buďme shovívavější k chybám druhých – neodhánějme je od sebe tím, že jim je neustále budeme připomínat. Snažme se být vzorem pro ostatní a chovejme se tak, jak bychom si sami přáli, aby se oni chovali k nám samotným. Zajímejme se a angažujme se. A čiňme tak nezištně, pokud můžeme něco dobrého pro společnost vykonat, je to naše společenská povinnost. Pasivita není řešením stavu veřejných záležitostí v naší zemi. Pokud nejsme s něčím spokojeni, hledejme konstruktivní řešení a neobviňujme se vzájemně, kdo na tom nese větší vinu. Jen skrze angažovanost a náš zájem také můžeme učinit politiku srozumitelnější a přístupnější pro všechny – pokud se na ní budeme každý z nás podílet, odstartujeme tím reformu celé politické scény a my se staneme těmi, kdo budou určovat její podobu. Rozlišujme pravdivé informace od subjektivních názorů nebo dokonce dezinformací či propagandy. V dnešní době takřka neomezeného přístupu k informacím je obtížné rozeznat pravdu od lži. Nepovažujme automaticky to, co čteme nebo slyšíme za objektivní informace. Ověřujme si fakta, na základě kterých si tvoříme své názory a buďme v tomto ohledu zodpovědní. Trvejme na naší ústavě a na zásadách našeho právního státu. Nic jiného nám nezajistí ochranu našich zájmů před neoprávněnými zásahy ze strany druhých. Nic jiného nám nezajistí právo na rovnost mezi námi všemi, na naši lidskou důstojnost a na právo brát se o své vlastní štěstí. Jedná se tedy o zájem nás všech. Vzdělávejme se a pracujme na sobě. V naší zemi je obrovská dostupnost vzdělání. Bez nadsázky to lze označit za jednu z největších výhod naší společnosti, která zabezpečuje rovné příležitosti pro všechny. Podporujme se a veďme se proto vzájemně ke vzdělání, tím nejlépe kultivujeme naši společnost a uchráníme si své hodnoty.

Jak řekl již Edmund Burke v jednom ze svých slavných citátů – K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama. Neseďme proto doma, ale aktivně se zapojujme a zajímejme se o své okolí. Demokracie sama o sobě není dokonalá, obzvláště pokud existuje jen ve své surové formě odcizené od jakýchkoliv hodnot, neskončeme tedy svůj zájem u voleb, ale občansky aktivně se podílejme na fungování celé společnosti dlouhodobě a neustále. V tom tedy vidím základ veškeré naší snahy o uchování liberální demokracie a hodnot, které jsou s ní spjaty pro nás i pro budoucí generace. Podílejme se všichni a společně. Jedná se totiž o budoucnost a zájem nás všech.

Já sám už se tím snažím řídit – a co vy?

Petr Pithart

Už je dost dávno, kdy jste tu byli poprvé – tenkrát o sedmadvacet let mladší. Jací jste byli? Mluvím v tuto chvíli k pamětníkům. Byli jste skvělí. Byli jste první. Dohodli se, synové a dcery disidentů s kolegy, kteří byli z různých důvodů v SSM, že na tomto místě zorganizujete vzpomínkové shromáždění. Úřady ji stěží mohly nepovolit. Měli jste v ten den mocného přímluvce, české dějiny, které jsou jako ponorná řeka: často to vypadá, že snad ani žádné dějiny nemáme, pak se ale vynoří na povrch a mocně pomohou. Tenkrát pomohly. 17. listopad nepřímo, ale zcela jasně odkazuje ke vzniku samostatného státu, k německé okupaci, k odporu Pražanů, jmenovitě studentů. Shromáždění se hned začalo vyvíjet jako demonstrace.

Pak jste jako první vyhlásili stávku a zasloužili jste se o to, že se zpráva o tom, co se stalo na Národní třídě, roznesla po celém – tehdy zcela němém a naprosto hluchém – Československu. Přitom nebyly žádné mobily, natož sítě. Už je to hodně, hodně dávno. Kdyby první československá republika vzpomínala na svůj vznik ve svých sedmadvaceti letech, byl by podzim roku 1946, na květen příštího roku by se chystaly první poválečné volby, ve kterých budou moci kandidovat už jen strany Národní fronty. Ty, které se vzájemně povolily. Demokratické politické strany utrpí v těch volbách porážku. Předsedou vlády se z logiky výsledků voleb stane Klement Gottwald. Vykročilo tehdy na šikmý svah k teroru padesátých let. Jen málokdo si to ale tehdy, po prvních sedmadvaceti letech, uvědomoval. Co si uvědomujeme dnes? Po sedmadvaceti letech od Listopadu?

Dnes žijeme v demokratické parlamentní republice, ale nedělejme si iluze, je dost těch, kteří by chtěli mít v čele státu vůdce, aby se mohli bezstarostně spoléhat na to, že na hradě je ten dobrý a všichni jeho rádcové a úředníci jsou zlí či hloupí. Jako v ruských pohádkách o hodném carovi a zlých bojarech. Naštěstí to tak snadno nejde. Máme vcelku dobrou ústavu, chybí už jen maličkost, aby politikům, ale i vám, mnohem silněji než dnes vadilo, když ústavy někdo nedbá. Když nerespektuje základní principy rozdělení mocí.

Tentokráte to tedy máte to v rukou, jste, budete přece voliči. Říká se to o každých volbách, takže neřeknu, že ty následující budou nejdůležitější. Ale myslím si to, Budeme si v nich totiž moci vybrat vedle normálních stran něco zbrusu nového: firmu, dokonce rodinnou firmu. Myslete na to, že každá firma má někde v přízemí personální oddělení, kde mají všichni zaměstnanci svoji složku a kde jsou připravené formuláře s výpovědí. Také tím se firma liší od politické strany. A pak, ve firmě se přece nehlasuje, leda tak na teambuildingoých legračních setkáních, o tom, jestli bude po večeři tanec nebo hry.

Mluvil jsem nedávno v Rudolfinu o tom, jak a kam se pohybuje rak. Nejen že pozpátku, ale po také milimetrech, po centimetrech. Mně ujišťování vládních politiků o tom, že jsme a budeme součástí Západu, nepřesvědčují. Ani se nenadějeme, a budeme v objetí strategického partnera, aniž se dozvíme, co je to strategický. Je to slovo zaklínadlo, které právně neznamená vůbec nic. Je docela dobře možné, že se tak stane skrze podporu zdejších vlivných finančních skupin. Jen to víme, že ten partnerr umí dobře konsolidovat umrtvenou společnost. Chtějme raději vědět, kdo jmenovitě z lidí kolem vlivných politiků má z hospodářských a obchodních vztahů s Čínou finanční prospěch.

X

Před čtyřmi lety jsem se rozhodl již nekandidovat, abych se mohl vrátit na svoji Alma mater, potkávat se s vámi, poznávat vás a snad vám, alespoň některým z vás, i něco povědět jako učitel. Dnes jsem vás sem nepřišel burcovat, přišel jsem vám říct, že já vám věřím. Pokud by bylo potřeba burcovat, dokázali byste to sami. Co poznávám, co vidím a slyším? Vidím kolem sebe v poslední době něco jako silné rojení, které jsem dříve neviděl. Znamená to, že vnímáte, co se děje, a také co se neděje, ačkoli by se dít mělo. Jste studentky a studenti z celé České republiky. Všech možných oborů. Víte z vlastní zkušenosti, že v různých částech země se nežije lidem stejně a že je to stále větší a větší problém. To není proto, že se lid kavárenský nadřazuje nad lid dělný. Taková výbušná, řekl bych sprostá slova zavánějí rudohnědou demagogií. Připomínají doktrínu třídního boje. Vím, že vy nejste pražská kavárna, nejste ani venkovská hospoda.

U nás přece vždycky popíjeli pivo i kafe inženýr i zedník v hospodě, a stejně tak kávu i pivo pili v kavárně učitel i šofér. Vždycky to tak bylo. To je ta lepší stránka plebejství zdejší demokracie. Nepřistupujte na takové štvaní českých rádoby Tumphů. Občas je mezi vámi slyšet, že vám někdo ukradl revoluci. Revoluce už takové bývají, že je někdo ukradne. Proto se raději spolehněme na trvalou, aktivní občanskou bdělost. Řekl jsem aktivní a to mi připomíná varovnou degradaci slova aktivistka, aktivista. Dnes je to něco jako nadávka. To jsou prý ti živlové, kteří místo toho, aby zařezávali ve firmě či v nějakém sekretariátu, obětují svůj čas a energii nějakému humanrightismu či endžíióuismu ( tyto dosti odpudivé novotvary nejsou moje, ale předposledního pana prezidenta).Ostatně oba poslední prezidenti vám vzkazovali: kdo chce být slyšen, kdo chce mluvit do veřejných záležitostí, ať si založí politickou stranu. Kdo neprojde ohněm voleb, kdo je v tomto smyslu bez mandátu, nemá co mluvit. Oba páni prezidenti tak posílali rodící se občanskou společnosti ven z veřejného prostoru. Vaše rojení v posledních letech ukazuje, že občanská společnost posiluje. Nedělám si iluze: studentský politický život bývá efemérní záležitostí, i když někdy velmi spektakulární. Víme všichni, že přijde zkouškové období, prázdniny, a v úlu se to zase uklidní. To je normální. Pořád už ale budete občané, zkoušky nezkoušky. Pořád budete voliči. K volbám ale podle statistik mladí lidé moc nechodí. Doufám, že se to netýká Vás. Nemyslete si, že to vykompenzujete sem tam nějakou demonstrací či happeningovým žertem. Na to tedy raději nespoléhejme. Byli jste tenkrát skvělí. Jací jste dnes, to vám nebudu říkat já, to byste měli vědět vy sami. K čemu jste odhodlání, co budete ochotni obětovat ve prospěch ve střední Evropě ohrožené liberální demokracie, veprospěch a evropské, západní orientaci naší země, to víte vy sami nejlépe.

Věřím vám.